Z deníku prváka

Můj posledni příspěvek, který jsem si ve vydala vcera, ale byl napsaný tři měsíce před maturitou vás nechává v docela napínavé situaci, pokud se zajímáte o moji budoucnost. Tak ja vas nebudu dlouho napíná a řeknu vam,že maturita dopadla úspěšně. Což jsem (naprosto uprimne) v hloubky duše věděla, že se stane, jelikož jsem si říkala, ze po těch čtyřech letech učení, me snad učitele nenechají rupnout i kdyby o bylo uplne strašně.

Uff az ted mi dochází, jak tento článek asi bude muset být dlouhý

Tak nenechali a ani stašné to nebylo. Musím se přiznat, že jsem asi byla docela sport a opravdu hodne jsem se učila. S přestávkami skoro cele dny (az na vyjimky) cele dva týdny. NEŘÍKÁM, ŽE JE TO POTŘEBA A ZE JE TO JEDINÁ CESTA, JAK ZVLÁDNOUT MATURITU, ale mně se platila a podruhé bych udělala všechno uplne stejne (dobře, možná bych se podívala i na tu angličtinu dříve než den předem, abych pak nemusela byt zbytečně vystresovana).
Abych to zkrátila, matutitní týden byl pro mě naprosto skvělý zážitek. Maturovala jsem hned v pondělí, takze to měla za sebou mezi prvními. Šprtsky jsem mela samé jednička a po zbytek týdne chodila do školy podporovat ostatní a užívat si posledni dny na bigy (můj gympl).

Maturák byl paráda, předávání vysvědčení bylo skvělý, loučení bylo dojemné a hezké.  A potom to všechno začalo. Jízda jménem pomaturiní prázdniny. Naprosto upřímně jsem nečekala, jak to nakonec všechno dopadne a jak moje nejdelší volno v život proběhne. A ted zpětné jsem neuvěřitelně Stastna jakým směrem se všechno událo a jak to nakonec dopadlo.

Abych to vzala popořadě. Njedříve jsem jela na týden sjíždět Vltavu se svoji (nyní už bývalou) třídou. počasí nám dopadlo úplně skvěle, společnost výborná, plno smíchu, zážitků a zábavy. Po návratu jsem strávila doma jen pár dní a vyrazila na výlet po pobaltí. Taky další ze zážitků, který si ponesu ještě hodně dlouho. Dalo mi topocit svobody a dospělosti. A určizě me to nakoplo k dalšímu cestování. Takže Adi moc ti děkuji, že jsi mě vzala s sebou. Po návratu proběhla rychlá hurá akce a já odletěla (relativně spontáně) do Paříže, kde jsem prožila skvělé čtyři dny v domě milionářů kousek od Eiffelovi věže. Zkrásných ulic Paříže rovnou do pracovního nasazení na příměstský tábor (kde jsem vlastně původně vůbec neměla být). Skvělé dva týdny. A hlavně mi daly tolik možností a tolik neuvěřitelých pocitů a zkušeností, že za ně budu vděčná asi do konce života. Soustředění v Polsku na skalách. A má opět objevená láska k lezení. Oprvadu jsem si to zamilovala a našla zpět cestu k tomuto neuvěřitelně skvělému sportu. A také podle toho vypadaly další týdny :-)
Další příměstské tábory, dovolená s rodinou, první 7a na OS (juj) a spousta prolezených hodin a prstů. Možná jsem se stihla i zaláskovat a potom opět pomalu prozřela. Bolelo to hodně a stejně jako jsem některé dny celé prosmála, tak některé jsem probrečela. Ale asi to k tomu prostě patří. Našla jsem nové přátele a díky tomu získala spoustu nových možností.
A začalo září. A já měla poslední dva týdny prázdnin před sebou. Kdyvych měla říct jednu věc, která by tyto dny definovala, tak by to bylo lezení. Téměř každý den. A forma je taky mnohem lepší než byla :-D Možná nejlepší, co kdy byla......
A skočila jsem z mostu. Jištěná. Do lana. Čtyřikrát. A bylo to boží. Bylo to skvělé. Bylo to odvážné. Bylo to adrenaliové. A já si to asi zamilovala (z čehož moji prarodiče nejsou dvakrát nadšení :-D).

A ted' tu sedím a začínám se bát. Bojím se práv. Bojím se toho, co příjde. Bojím se, že mám špatný obor, že mám špatnou školu, že mám špatnou fakultu. Že nejsem tam, kde bych měla být. Ale to se pravděpodobně velmi brzy dozvím.

......protože jsem dospělá

 UPOZORNĚNÍ
Tento článek vydávám více jak půl roku po jeho napsání. Přijde mi zajímavé vidět, jak člověk věci vnímá zase trochu jinak. V příštím článku bych ráda navázala....

Dobré ráno, odpoledne, večer....podle toho, kdy jste se rozhodli si udělat chvilku času a přečíst si můj článek :-)
Poslední dobou hodně přemýšlím o budoucnosti. O škole, práci, ale i osobním životě, dětech (ano ano i k tomuto tématu občás mé myšlenky zalétnou a stále vidím jen jeden velký otazník), stěhování, bydlení....Myslím, že v životním stádiu ve kterém se právě nacházím je to naprosto normální. Přece jen mě letos (jejda už bych mohla psát za tři měsíce) čeká maturita, což je, jak se říká, "zkouška dospělosti".....také se ale říká "maturita - formalita", tak jakmile zjistím, kde je pravda, dám vám vědět. (pravda je někde mezi, řekla bych)
Nevím jestli jste to tak také měli/máte, ale já si pořád tak nějak nepřipouštím kolik mi je. Když pozoruji svět kolem sebe, vidím ho pořád těma patnáctiletýma očima vyděšené Lucky, která právě přišla o mámu. Cítila se zmatená, zrazená a nešťastná, ale měla za sebou milující rodinu, která se za ni postavila. Té Lucky, která když něco potřebuje zajde si doma pro peníze. Té Lucky, která když nestíhá něco do školy, pokusí se to domluvit s profesory a vždy to nějak jde. Té Lucky, která si neumí vybrat šaty a tak vždy s sebou vezme kamarádku. Té Lucky, která si neumí vybrat, jestli si sedne s Annou nebo Janou a tak nechá rozhodnout je. Té Lucky, která neví do jakého semináře chce chodit a tak si ho vybere podle kamarádky. Té Lucky, která nevěří sama sobě. Té Lucky, která dá přednost názoru někoho, kdo tomu naprosto nerozumí před svým vlastním. Té Lucky, která se bojí roozhodovat. Té Lucky, která se bojí toho, že udělá chybu. Té Lucky, která se bojí, že selže a bude to jen a jen její chyba.
A dnes mi to došlo.(netuším proč) Mně už není patnáct. Bude mi dvacet. Já už jsem sakra dospělá. Stejně tak, jako všechny inspirující osoby, jejichž podcasty poslouchám a čtu články.
Už tady není nikdo, za koho se můžu schovat. Už tady není žádná máma ani kamarádka, která mi řekne: "Ano tyhle přihlášky na vysokou pošli. Takto to bude správně." Protože kdo to má vědět když ne já? A když to nevím já? Tak to neví nikdo. Ony ani ty mámi neví všechny, i když my ten pocit jako malí máme. Ony se tak tváří, protože co mají dělat když neví.
A já si teď budu hrát na mámu. Sama sobě. Budu hrát na to, že vím, co dělám. Že se nebojím. Že věřím, že to všechno zvládnu.  Že věřím, že dělám správně.
Proč? Protože jsem dospělá. A dospelí toto dělají. Nebo ne?

Můj život se psem

"Ty máš psa? To je skvělé, to bych také chtěla....."

Tak tuto větu slýchávám poměrně často. Většina lidí, si ale neuvědomuje, co se všechno za vlastněním psa skrývá. 

Je potřeba říci, že samozřejmě záleží na tom, jakého psa máte. Bude rozdíl, zda venčíte čivavu nebo dobrmana. Ja mám kolii, což se řadí mezi poměrně aktivní plemena. Ale naše ušanda je naštěstí docela klidná a tak náš byt pořád drží pohromadě :-)

Tak se na to rovnou vrhneme a začneme těmi nevýhodami, ať končíme nějak pozitivně:

1. Musíte chodit ven - POŘÁD

Ať prší, sněží, padají kroupy, je venku deset pod nulou nebo čtyřicet na nulou. Prostě musíte, pokud nechcete mít doma potopu (věřte mi, nechcete). Naštěstí psi nejsou stroje, a tak ani jim není příjemné když musí pochodovat venku a tlapky jim málem přimrzávájí k chodníku. Ale ono někdy i jen to se obléci (obzvláště pokud máme padesát vrstev jako já) a dokopat se ven do studené tmy stojí dost úsilí.

A také někdy jste prostě vážně unavení. Nejradši byste si šli lehnout. Ale prostě smůla. Pes stojí u dveří a vrtí ocasem. Jde se ven!

2. Chlupy všude

To je prostě fakt. Samozrejmě zase záleží na druhu psa. (To, že si pořizujeme profesionální pouštěč chlupů mi nikdo neřekl). Nejhorší je to na jaře. To jsem někdy po půl hodine vyčesávání, kdy těch chlupů stále neubývá už docela zoufalá. Ale řeknu vám malé tajemství. Zvyknete si.

3. Méně času

Tohoto jsem si dříve nevšímala, ale poslední dobou to vnímám opravdu hodně. Dáme si jako příklad víkend.  Ráno vstanu a jdu ven se psem. Většinou tak na hodinu a půl, protože je mi líto, že přes týden být tolik venku nemůže. Vrátím se domů kolem deváté hodiny. Jedeme nakoupit. Vrátíme se z nákupu. Uklidím nákup a začnu vařit oběd. Po obědě uklidím nadobí a je čas jít ven se psem. Vrátíme se z procházky a je půl čtvrté odpoledne. Od rána jsem se vpodstatě nezastavila, ale není uklizeno, neučila jsem se ani necvičila......

Nutno podotknout, že moje situace je možná trochu jiná, protože žijeme s tátou jen sami dva. A občas je to vážně málo. Když spojíte moji dlouhou školu + nutnost připravovat se i doma, tréninky 4x týdně s tátovou prací. Samozřejmě musíme i chodit nakupovat, jezdit k babičce a občas i jinak sociálně žít. Tak je to někdy docela záhul.

PS. K tomu bych vážně chtěla chodit někam na brigádu, vážně jo.....Ale když budu od osmi ráno do osmi večer pryč.....kdo půjde se psem?

4. Se psem si nepokecáte

Často mi lidé říkají, jak je to skvělé. Že můžu chodit ven do přírody se psem. Většinou to říkají ti, co se mnou jdou na procházku jednou za půl roku, když je venku krásně a ideálně je sobota ráno. Moje reakce, že po pěti letech chození minimálně dvakrát denně to už tak úžasné není, zůstane většinou bez odpovědi.

Ono totiž chodit každý den pořád sám ven, je někdy už docela nuda. Proto si vždy vážím toho, když jde někdo se mnou a takové vycházky si opravdu užívám. 

5. Zodpovědnost

Pes je tu pořád. Je to trochu jako dítě. Nemůžete ho prostě vypnout, nebo odložit na později. Musíte s ním pořád ve všem počítat. Chci jít po škole do města? Musím se domluvit s tátou, aby s ní šel on. Chci jet se školou pryč? Musím se zeptat babičky, jestli by ji chvíli nepohlídala. Chci jít před školou cvicič? Musím si to napočítat, abych s ní stihla jít ven......

Prostě vždy je tady. Někdy mě to trochu omezuje, co si budem. Zvláště ohledně brigády. Mohla bych si dát brigádu, třeba na jeden den v týdnu a k tomu jeden den o víkendu. Jenomže co potom se psem? Byla by to jen otázka času, než by tátu přestalo bavit, že s ní musí neustále chodit on a celé by to velmi rychle přestalo fungovat. 

Myslím, že už chápete. na čem jsme :-) teď ale ta pozitiva

1. Nikdy nejsem doma sama

Což je pro mě opravdu příjemné. Jistě, pes vám nic neřekne, ale vy prostě víte, že tam je.

2. Dostanete se ven

Většina nevýhod jsou zároveň i výhody. Od té doby co mám psa trávím tak o 200% více času venku. A v průměru nachodím (podle Iphonu :D) 12 kilometrů denně.

3. Bližší vztah ke zvířatům

Toto je asi poměrně individuální, ale já osobně od té doby, co vlastním psa vnímám zvířata trochu jinak. Díky svému psovi jsem se naučila lépe "číst v jejich tvářích" a více vnímám jejich náladu. Na druhou stranu už se tolik nerozplývám nad každým psem, kterého potkám :-D

4. Potkáte nové lidi

Díky psovi, jsem navázala už  několik přátelství a také jsem mnohem otevřenější cizím lidem. Často se zastavím a jen tak si s někým popovídám. Stačí pět minut, ale věřte, že takové rozhovory vám mohou vylepšit den. (A dozvíte se plno drbů :-D)

5. Jste stále ve střehu :-D

Otázka, zda je to výhoda, nebo nevýhoda. Ale já osobně, neboť mám psa strašpytla, musím pořád dávat pozor: jestli se nestřílí, jestli nejsou slyšet divné zvuky, jestli někde není velký pes a v neposlední řadě, jestli někde není policejní auto :-D protože za psa bez vodítka, se dávají docela mastné pokuty

Tak doufám, že vás článek aspoň trochu pobavil a zároveň i přiblížil soužití s tímto čtyřnohým tvorem

Moje rada na závěr: Pořádně si promyslete, jestli psa opravdu chcete. Jestli budete schopní, některé věci obětovat. Jestli jste vážně připravení na takovou odpovědnost. A pokud ano, tak i pořádně zvažte rasu psa. Až příliš často vidím pánečky s velkými psy na vodítku s náhubkem a vyděšeným výrazem v očích. Nechte si poradit. Ne každý pes je pro začátečníka a špatně vychovaný pes může být jedna velká pohroma.

Švýcarsko 2018 - 1. část

Dobrý den,

Pokud mě sledujete na Instagramu (což je velmi pravděpodobné, protože jinak netuším, jak jste na můj blog zabloudili) tak víte, že jsem poslední dva týdny letošních prázdnin strávila ve Švýcarsku. Zasypavala jsem vás fotkami a nepřestanu s tím ani zde, protože Švýcarsko je určitě země, co si zaslouží aby se o ní vědělo.

Jako první bych chtěla říct, ze Švýcarsko je zemí mnoha tváří. Což se dá očekávat, když se zde mluví rovnou čtyřmi jazyky: němčina, francouzština, italština a retoromanstina. Co jsem, ale opravdu nečekala jak silný bude tento rozdíl i v kultuře. Díky těmto rozdilnostem jsme mohli navštívit francouzské Lausanne s lidmi, co neumí ani slovo anglicky a s pravou přímořskou atmosférou. Vysoké německé hory s mrazivými rány a italské ospale městečko s dokonalou pizzou a Italy s cappucinem.

Vezmeme to, ale postupně.

Jako první jsme navštívili Zurich. Toto bylo moje přání od té doby, co jsme se rozhodli ze pojedeme do Švýcarska.

Město je to krásné, ale oba jsme se s tátou shodli, že z celého našeho putování to byl nejslabší článek.

Odtud jsme se přesunuli k jezeru Brienzersee do vesnice Brienz. Skončili jsme v opravdu krásném kempu, který se pyšnil pěti hvězdami (a cena tomu také odpovídala :D), ale tak jsme na dovolené ne? :) 

Asi třicet metrů od auta jsme měli výhled na toto nádherné jezero. Takto čistou vodu jsem viděla asi poprvé v životě.

Další den jsem vstala docela brzy. Nejdříve jsem je prošla kolem jezera a pak si zacvicila jógu. Byl to skvělý start dne, ale potřeba říci, že po zbytek dovolené už mi nikdy nevyšel. Ať už kvůli počasí, únavě, pozorujich sousedům nebo kručení v žaludku :D. Až se táta probudil (asi kolem desáté) vyrazili jsme do města Interlaken, které, jak už název napovídá, se rozkládá mezi dvěma jezery.

Bylo to malé městečko s drahými obchody a úžasnou atmosférou. Opravdu moc se nám zde líbilo.

Zpět do kempu jsme se vydali po druhé straně a celkem najeli nějakých šedesát kilometrů.

Naplánovali jsme plán na příští den a vděčně padli do peřin (ano, máme tu peřiny a polštáře :D)

Příští ráno vstáváme v sedm a vydáváme se na zhruba ctyrhodinovy vyšlap na Planal, což je první stanice zdejšího horského vláčku (původně jsme mysleli, že bychom se možná svezli, ale cena nám už připadala opravdu přehnaná a nohy máme svoje :))

Naskytla se nám krásná panoramata na okolni krajinu i obě jezera a my bolavych nohou rozhodně nelitovali.

Do kempu jsme se vrátili někdy kolem třetí hodiny odpoledne a rozhodli se vyrazit dále.

Plán jsme předem žádný neměli a tak padlo rozhodnutí na město Lausanne u Ženevského jezera.

Zpočátku to vypadalo všelijak, ale nakonec jsme úspěšně našli kemp asi deset kilometrů od Lausanne, kde paní majitelka uměla pouze francouzsky, ale také jsme se nějak domluvily :)

Příští den jsme vyrazili na kole do Lausanne.

Tady jsem se opravdu cítila jako ve Francii u moře. Napomáhalo tomu i Ženevském jezero, které je opravdu veliké a klidně bych ho považovala za moře. Francouzština přítomná všude kolem, teplo a plno turistů. Kdo potřebuje Itálii nebo Chorvatsko? ;)

Plány naši cesty jsme vymysleli ze dne na den a jako další bod jsme vybrali Matterhorn. Samozřejmě ne jeho vrchol ;) , ale městečko Zermatt, které leží pod nim.

Nakonec jsme zůstali v kempu ve městě Täsch (vzdálené 6 kilometru od Zermattu), protože, jak jsme zjistili, do Zermattu mají až na místní obyvatele auta vjezd zakázán (zdejší obyvatele si o tom rozhodli a také ve městě jezdí pouze elektromobily).

Ještě ten den jsme se šli pěšky podívat do Zermattu (vedla tam krásná turistická stezka) a toto město nám učarovalo. Bylo to přesně to, co máme rádi. Ne příliš velké, dřevěné, plné místních obchůdků (hlavně se sportovním vybavením, což mi rádi), kaváren a nad tím vším se ční velké hory.

Na každém místě, kam jsme přijeli jsme si jako první sehnali mapku okolí (zdarma v každém infocentru, nebo většinou i přímo v kempu či hotelu), kde jsou vyznačené turistické trasy i se vzdálenostmi a časy. Doporučuji to i vám :) opravdu to ulehčuje život.

Díky této mapě jsme se další den rozhodli vydat k Schwarzensee.

No co si budem…….bylo to hodně do kopce :D

Za normálních okolnosti, bych ze sebe asi měla dobrý pocit, ale zrovna ten den, co jsme se tak pomalu trmáceli nahoru se zde běžel ultramaraton…..

To nám pak pěkně klesla brada, když nás míjeli maratonci a kopce zvladali neuvěřitelnou rychlosti. Myslela jsem si, že mám docela dobrou kondici.

Tak asi nemám :D

Odpoledne padlo za odměnu cappucino ve zdejší kavárně. (Další fakt z naši cesty! Po návratu domu asi budu potřebovat káva detox :D)

Nevím jestli to bylo sluníčkem,nebo proste jen únavou, ale večer jsem si v sedm hodin lehla a až do rána nevstala :D

Popravdě to ale až tak růžové nebylo. Opravdu mi celkově nebylo moc dobře a dost jsme se bála, abych se neprobudila s teplotou. Naštěstí to ze mě asi vyhnal noční mráz :D

pokračování příště :-)

Dublin #tipswhereandwhat

Dobrý den,

přicházím s dalším článkem z Dublinu, dokud to mám vše v živé paměti. Popravdě už mě to docela unavuje, neboť to někomu předávám už asi po páté (nejdříve doma, poté u obou babiček, u tety....), ale nechci vás o pár tipů a fotek připravit :-)

Tak se můžeme vrhnout na to

Ještě bych chtěla podotknout, že jsem byla na jazykovém kurzu, tudíž jsem dopoledne chodila do školy a na nějaké velké výletování nebyl čas. Proto s výjimkou sobotního výletu jsou všechna místa v Dublinu, nebo v jeho blízkosti. Jednou bych se určitě chtěla do Irska podívat znovu a pořádně prozkoumat i irskou přírodu a hory. Tentokrát, ale ukázka mé městské dovolené. A věřte, že to také stojí za to :-)

Takto toto byl můj domov na dva týdny. Bydlela jsem v rezidenci společně s dalšími devíti studenty (počet se měnil, jak jsme průběžně odjížděli a přijížděli). Někteří byli jako já, pouze na dva/tři týdny, ale jiný třeba i na tři měsíce, nebo půl roku. Každý měl svůj pokoj s koupelnou a společná byla kuchyň, obývací pokoj a venkovní posezení (nebylo to tak luxusní jak to zní :-D věřte mi)

Toto byla naše kuchyň. Myslím, že docela fajn. Já sice využila jen sporák a varnou konvici, ale byla tam i trouba, toaster, mikrovlnka, mixér......Každý měl svoji poličku v ledničce a ve spížce (Jedna polička v ledničce pro mě byla vážně málo :-D když polovinu zaplnila mrkev, salát, rajčata a okurky)

Dům se nacházel ve čtvrti Whitehall, která byla cca 20 minut busem z centra (pěšky tak hodinu/45 minut) 

V Dublinu jezdí jako MHD pouze dvoupatrové autobusy, což je opravdu skvělý zážitek :-D Hlavně poprvé jsem byla hrozně nadšená, když jsem seděla úplně vepředu v horním patře (taková zážitková jízda městskou dopravou)

Jinak co se týče jízdenek. Pokud jsme v Dublinu jen jeden den, můžete si koupit jednodenní šalinkartu za 2 eura (což mi připadá nejpraktičtější) a můžete celý den jezdit, jak se vám chce. Jiná možnost je každou cestu platit u řidiče, kdy se cena odvíjí od projetých zon.

Jelikož já byla v Dublinu dva týdny, koupila jsem si šalinkartu na celou dobu pobytu, což stálo 77 euro. Popravdě jsem z toho byla docela zaskočená, ale nějak jsem se do školy a ze školy dostat potřebovala. A nakonec to byla nejlepší varianta, protože jsem si pak mohla celé dva týdny jezdit dle libosti a nemusela jsem to vůbec řešit. 

Pokud bych v Dublinu měla být déle, asi bych zvažovala koupení trochu jiného typu karty na dobíjení (tuto variantu využívají Irové).

Teď nějaké náhodné fotky z města na navození atmosféry :-) a rovnou můj první tip: Běžte se prostě jen tak projít městem a vnímejte vše kolem sebe :-) já se takto procházela každý den a ani po dvou týdnech se mi to neomrzelo

Bank of Ireland

Dame street

Za rohem jsme měli školu :-)

Busy před Trinity college

Staré uličky (ve kterých se nacházela naše škola). V okolí cca 200 metrů se nachází The good food store a Blazing salads (minulý článek). Tři minuty chůze z Dame street.

Grafton street (jedna z hlavních nákupních ulic)

A teď na konkrétní místa:

HOWTH

Je to malý poloostrov severně od Dublinem. Dojedete tam bez problému městskou dopravou. Můžete zvolit buď vlak, nebo bus. Za mě je lepší bus, neboť vás doveze až nahoru na kopec a vy potom můžete pěknou cca hodinovou procházkou kolem útesů dojít zpět do přístavu vesničky Howth.

Zde se nachází maličký přístav. Vesnička je hezky upravená pro turisty. Nechybí zde suvenýry, kavárny a klasické "fish and chips". To je zde vyhlášené a každý vám řekne, že si tu musíte dát nejlepší fish and chips na světě. No nevím, jestli je to pravda :-D Nejím smažené ani ryby. Ale kávičkou bych nepohrdla :-)

PHOENIX PARK

Jedná se o největší městsky park v Evropě a nachází se asi 15 minut busem z centra. Je tu možnost vypůjčení kola a tak jsme toho využili, abychom si ho mohli projet celý. (Na tři hodiny 10 euro)

Naše výletnická skupina

Lov na jeleny :-D

Lidí se opravdu nebáli. Hlavně, pokud jste měli mrkev. To jsme se báli spíše my :-D

Můžete vidět, že park je opravdu rozlehlý. Nebyl to, ale klasický městský park s krásnými trávníky a stromy. Člověk si opravdu připadal jako někde na venkově. Na kole jsme ho se zastávkami objeli asi za dvě hodiny a poté se hodinu jen tak povalovali na trávě :-)

PODÉL ŘEKY

Běžte se jen tak projít kolem řeky Liffey. Není to sice promenáda jako u moře, ale je to pěkná procházka.

 CLIFS OF MOHER

Výlet na Moherské útesy byl náš jedinný výlet dál od Dublinu (bylo to hlavně kvůli tomu, že jsem v Dublinu byla pouze jeden celý víkend). Společně s Lucy a Elise jsme si ho domluvily v cestovní kanceláře (na Dame street), která nabízela spoustu dalších výletů. My jsme se nakonec rozhodly pro útesy, abychom taky na chvíli vypadly z města do přírody.
 Cesta byla dlouhá. Jely jsme na úplně druhou stranu Irska.

 

Ale pro mě to nakonec byla moc fajn cesta, protože jsem si úplnpu náhodou sedla vedle Barči z Opavy a slečny se Slovenska, takže jsem si po týdnu mohla pokecat v češtině :-D (a řeknu vám, že jsme vážně za těch osm hodin nezavřely pusu)

Tohle bylo velmi povzbudivé :-D po tom, co jsem viděla, jak se útes evidentně postupně odlamuje už mě na okraj v tomto místě nikdo nedostal :-D

  
Tři grácie :-D

ST STEPHEN´S PARK

Toto byl oproti Phoenix parku opravdu normální městský park. Nechybělo tam spoustu stromů, jezírko, plno laviček, dětské hřiště.....
Jak je na britských ostrovech zvykem, lidé nejčastěji jen tak posedávali na trávě a jedli, nebo se jen povalovali na dekách. Nebylo výjimkou, že jsme viděli kousek od sebe sedět paní co medituje a chlapíka v obleku, co si dává dvacet. Tento park byl opravdu moc příjemný a právě tady jsem si na trávě snědla svoji první smoothie bowl (minulý článek). Usadila jsem se na trávě a s nadšením se do ní pustila. Najednou se ale odkud si vynořil chlapík a prý co to mám a že to vypadá moc dobře. Nakonec mi popřál dobrou chuť, hezký den a šel dál. No nemilujte to tam! :-)

  
 

VEČERNÍ TEMPLE BAR

Čtvrť leží na jižním břehu řeky Liffey. Jsou pro ni typické úzké uličky s velkým množstvím nočních klubů, pubů, barů a hospod. Každý večer zde hraje živá hudba a pokud chcete nasát irskou atmosféru, je to to pravé místo, kam zajít :-)
Ale pokud toužíte po tom, dát si pár piv a přitom neutratit všechny své peníze během jednoho večera, zvažte radši nějaké jiné místo :-D (jedno pivo v Temple baru vyjde cca na 6,5 eura)

 

 

Samozřejmě, v Dublinu můžete navštívit zdejší hrad, věznici, katedrálu, je zde plno kostelů, muzeí a galerií.

V některých jsem byla, ale popravdě žádná mě nijak zvlášť nezaujala. Mám radší když město poznávám "naživo", než když chodím po muzeu, nebo poslouchám průvodkyni (které bych stejně pravděpodobně moc nerozuměla) :-)

 

Každopádně, pokud se vydáte do Dublinu a stavíte se do první turistické kanceláře, dostanete mapku, kde jsou všechna tato místa vyznačená, takže je nebudete moci minout :-)

Toto jsou mé tipy a doufám, že vám třeba jednou k nečemu budou :-)

Pokud jste se dostali až sem, tak moc děkuji a budu ráda za každou zpětnou vazbu :-)

 

 PS. Ještě pár pohledů z letadla (vždy mi to pripadá, jako oblačné moře)