......protože jsem dospělá

 UPOZORNĚNÍ
Tento článek vydávám více jak půl roku po jeho napsání. Přijde mi zajímavé vidět, jak člověk věci vnímá zase trochu jinak. V příštím článku bych ráda navázala....

Dobré ráno, odpoledne, večer....podle toho, kdy jste se rozhodli si udělat chvilku času a přečíst si můj článek :-)
Poslední dobou hodně přemýšlím o budoucnosti. O škole, práci, ale i osobním životě, dětech (ano ano i k tomuto tématu občás mé myšlenky zalétnou a stále vidím jen jeden velký otazník), stěhování, bydlení....Myslím, že v životním stádiu ve kterém se právě nacházím je to naprosto normální. Přece jen mě letos (jejda už bych mohla psát za tři měsíce) čeká maturita, což je, jak se říká, "zkouška dospělosti".....také se ale říká "maturita - formalita", tak jakmile zjistím, kde je pravda, dám vám vědět. (pravda je někde mezi, řekla bych)
Nevím jestli jste to tak také měli/máte, ale já si pořád tak nějak nepřipouštím kolik mi je. Když pozoruji svět kolem sebe, vidím ho pořád těma patnáctiletýma očima vyděšené Lucky, která právě přišla o mámu. Cítila se zmatená, zrazená a nešťastná, ale měla za sebou milující rodinu, která se za ni postavila. Té Lucky, která když něco potřebuje zajde si doma pro peníze. Té Lucky, která když nestíhá něco do školy, pokusí se to domluvit s profesory a vždy to nějak jde. Té Lucky, která si neumí vybrat šaty a tak vždy s sebou vezme kamarádku. Té Lucky, která si neumí vybrat, jestli si sedne s Annou nebo Janou a tak nechá rozhodnout je. Té Lucky, která neví do jakého semináře chce chodit a tak si ho vybere podle kamarádky. Té Lucky, která nevěří sama sobě. Té Lucky, která dá přednost názoru někoho, kdo tomu naprosto nerozumí před svým vlastním. Té Lucky, která se bojí roozhodovat. Té Lucky, která se bojí toho, že udělá chybu. Té Lucky, která se bojí, že selže a bude to jen a jen její chyba.
A dnes mi to došlo.(netuším proč) Mně už není patnáct. Bude mi dvacet. Já už jsem sakra dospělá. Stejně tak, jako všechny inspirující osoby, jejichž podcasty poslouchám a čtu články.
Už tady není nikdo, za koho se můžu schovat. Už tady není žádná máma ani kamarádka, která mi řekne: "Ano tyhle přihlášky na vysokou pošli. Takto to bude správně." Protože kdo to má vědět když ne já? A když to nevím já? Tak to neví nikdo. Ony ani ty mámi neví všechny, i když my ten pocit jako malí máme. Ony se tak tváří, protože co mají dělat když neví.
A já si teď budu hrát na mámu. Sama sobě. Budu hrát na to, že vím, co dělám. Že se nebojím. Že věřím, že to všechno zvládnu.  Že věřím, že dělám správně.
Proč? Protože jsem dospělá. A dospelí toto dělají. Nebo ne?