#norsko - Mount Skala, ledovec, kamarád na WC

22.8

Ráno bylo v autě hrozně vydýcháno a tak jsem odvážně vylezla ven, abych se nasnídala. Snídaně skvělá a výhled úžasný ale bylo potřeba se trochu přiobléct.

 

Po snídani (hlavně teplý čaj bodnul a Milošovu čínskou polévku jako vyznavač zdravé stravy už týden úspěšně přehlížím :-)) jsme začali sjíždět k fjordu dolů do údolí, kde jsme se na trajektu přeplavili do Dragsviku a odtud jeli do městečka Balestrand.

V průvodci se píše, že je to jedno z nejnavštěvovanějších turistických destinací a na své cestě byste jej neměli vynechat. Turistů tam i s námi bylo asi dvacet a co se většina jen šla zeptat na informace kam mají jet dál. My jsme se neptali, vzali kole a jeli se projet podél fjordu. Nakonec z toho bylo skoro 50 kilometrů.

Potom jsme si tedy šli ještě prohlédnout samotný Balestrand. Jako ano…je to takové pěkné městečko, ale to jsou tady všechny J Kdybych ze všem měst (to je hodně nadnesené slovo…spíš vesnic či vesniček aneb díra kam se podíváš) neviděla zrovna Balestrand, pravděpodobně bych to přežila J

Čekala nás další kozí stezka horami a opět nám některé výjevy vyrazili dech. Docela nás zaujaly dvoumetrové patníky podél silnice. Jestli je v zimě v Norsku tolik sněhu, že by nebyly vidět??

Zůstali jsme na hezkém parkovišti s výhledem na hory a (musím to zmínit J) krásnými toaletami s teplou vodou. Co víc si můžeme přát.

23.8

Ráno po snídani jsme pokračovali dál do údolí Nordfjordu. Do této oblasti jsme jeli kvůli hoře mountSkala na kterou jsme chtěli vyrazit příští den. Jelikož to má být náročný výstup a my jsme byli už docela unavení (hlavně naše nohy) po dnech strávených na kole a chozením, rozhodli jsme se udělat odpočinkový den. V průvodci jsme našli, že z Loenu (městečka odkud se vyráží na Mount Skalu) a Oldenu (město před Loenem) se dá zajet podívat na splazy největšího ledovce v Evropě Jostedalsbreenu.

A opravdu to stálo za návštěvu. Z Oldenu jsme jeli 24 kilometrů na parkoviště (samozřejmě nechyběla kavárna, restaurace a velký obchod ze suvenýry) odkud se šlo 45 minut k ledovci. Fotky mluví za vše.

Druhý splaz, na který se jelo z Loenu už není tak populární a hlavně tam nejezdí pravidelné autobusové linky a proto jsme tam byli téměř sami. Tento splaz mi připadal docela strašidelný a necítila jsem se pod ním obklopená vysokými horami příliš jistě.

V Loenu jsme se ubytovali v krásném kempu. Skvělé místo se stolkem, velké čisté umývárny s horkou vodou a od začátku trasy na Mount Skalu vzdálený asi 50 metrů J (a to to byl nejlevnější kemp za celou dobu v Norsku).

24.8

Dnes nastal den D a vrchol našeho cestování. Výstup na Mount Skalu. Vzdálenost 8 km, převýšení 1800 m, pravděpodobná doba výstupu 5 hodin a označení černá (jak povzbudivé J).

Bohužel ráno po probuzení nás čekalo nemilé překvapení. Byli jsme zvyklí na krásné počasí předchozích dnů (měli jsme pekelné štěstí) a tak mě zatažená obloha, zima a všude mokro docela překvapilo (nemile).

Ale co se dá dělat. Rozhodli jsme se, že to zkusíme, a když to nepůjde, vrátíme se. Nabalili jsme batohy (hlavně pořádnou svačinu a dostatek oblečení) a vyrazili na cestu. Na parkovišti jsme potkali skupinku norů s kterými jsme se potom míjeli po celou dobu výstupu i sestupu.

Výšlap začal opravdu pozitivně, když nám asi po deseti minutách chůze začalo pršet na hlavu. Takže jsme vytasili pláštěnky a pokračovali dál.

Co si budeme povídat. 1800 metrů převýšení na osmi kilometrech znamená jediné. Je to pořád zatraceně do kopce. 

Chvílemi jsme měli problém najít, kudy cesta vlastně vede a sem tam lezli přes kameny asi úplně mimo trasu.

(Takový můj malá tip: poslední kilometr a půl jsem šla sama (noři přede mnou a Miloš daleko za mnou) a tak jsem si zpívala všelijaké české odrhovačky a docela mi to pomohlo, :-) když se snažíte vzpomenout, jak kruci ta písnička pokračuje, moc na bolavé nohy nemyslíte)

Musím říct, že výstup mi nepřipadal až tak hrozný jak jsem čekala, akorát to počasí nám to docela komplikovalo. Foukal hrozný vítr a někdy jsem myslela, že mě snad povalí. Zima byla také slušná a já byla ráda za čelenku a rukavice.

Nakonec jsme se po pěti hodinách dostali nahoru na horu 

Čekala tam na nás kamenná chata, ve které se podle průvodce dá i přespat. Čekala jsem nějakou chladnou místnost s jedním stolem, pár židlemi a místem na spaní. Proto jsem byla opravdu překvapená, když jsem vešla a tam kolem stolu sedí osm rozesmátých Norů v místnosti, za kterou by se nemusela stydět leckterá luxusní chalupa (fotila jsem až poté, co Noři zahájili sestup)

Najedli jsme se, trochu zahřáli (oblékli všechny vrstvy oblečení, co nám ještě zůstali) a také vyrazili zpět.

Že je sestup horší než výstup snad ani říkat nemusím. Pořád dolů a dolů. Moje kolena se začala ozývat asi po jednom kilometru (takový hypochondr v sedmnácti) a nepříliš dobře značená cesta tomu příliš nepomáhala. Jakmile jsem, ale sestoupili asi 3,5 kilometru pod vrchol, měli jsme za sebou nejhorší úsek cesty a už se nám šlo trochu lépe.

Já potom vyhlásila lov na borůvky a šlo se mi ještě líp (při myšlence na zítřejší snídani :-).

Sestup, nám (kvůli trhání borůvek :-)) trval déle a tak jsme k autu dorazili kolem páté, šťastní že už to máme za sebou. Osprchovali jsme se v horké vodě (to bodlo), doplnili energii a vyrazili na cestu.

Tentokrát už bohužel směrem na Lillehamer a Oslo, tedy směrem domů.

25.8

A ode dneška nám začíná dlouhá, nudná a smutná cesta domů. Ještě jsme se stavili do Lillehamru (známého kvůli olympiádě z roku 1994), ale je to spíše lákadlo na turisty a tak jsme se jen prošli po hlavní třídě tam a zpět a zase pokračovali dál na Oslo.

Opravdu hodně nám začalo pršet, ale i tak jsme se do Osla stavili znovu. V dešti a ve všední den zase působilo trochu jinak….A stejně bych tu klidně žila (akorát s norským platem).

Dodatek: 1. ráno jsem měla ke snídani borůvky natrhané na cestě ze Skaly a byly výborné 

                 2. nohy nás opravdu hodně bolely, po rovině to docela škol, ale schody nebo kopeček dolů bylo peklo 

26.8

A zase jen jedem a jedem. Dálnice, strom, město, dálnice, strom, město, pumpa, strom…..

Nohy nás pořád bolí a je to ještě horší než včera (kam se hrabe legday:-))

Den probíhal jednotvárně a já se dost nudila. Už jsem před sebou neměla vidinu dvou týdnů v Norsku ale pouze návrat do školy. Číst už jsem taky neměla co (za dovolenou jsem stihla pět knížek J to jde) a filmy, které jsem si stáhla, mě nebavili (kromě Lásky nebeské :-) velmi letní film).

Den ale není nekonečný a my nakonec o půl desáté zastavili na odpočívadle v Německu (asi 100 km od Berlína).

A tady se konalo aspoň nějaké vzrůšo dno. Šla jsem si vyčistit zuby, tak přijdu na WC a tam stojí Němka s mobilem. Jakmile se mě všimne, začne na mě chrlit německy. No, co si budeme povídat….Já a němčina se úplně nekamarádíme (aneb po 4 letech neumím nic kromě „Ich bin siebzehnJahre alt.“). Tak jsem stála s kartáčkem v puse a koukala na ni. Evidentně jí došlo, že tudy cesta nevede. Načež spojila ruce a začala jimi dělat obloučky. To už jsem opravdu nechápala, o co jde. Potom ukázala na dveře od jednoho záchodu a řekla „Snake.“ A koukala na mě. Já (pořád s kartáčkem v puse) jsem se zmohla jen na nějaké „Ehhm“ , otočila se a šla zpátky k autu. Řekla jsem to Milošovi a shodli jsme se na tom, že jsme se asi nějak špatně pochopili. Paní za chvíli nastoupila do auta a odjela.

Po chvíli, ale přišlo překvapení. V dálce jsme uslyšeli houkačky a během minuty tu stálo hasičské auto. Hasiči v přilbách a uniformách vystoupili a namířili si to na dámský záchod. Po chvíli přijelo další auto a ještě jedno a ještě další. Na parkovišti stála čtyři hasičská auta, všechna svítila a blikala. Hasiči se nejdříve všichni nahrnuli na toalety, poté začali obcházet celé parkoviště. Asi po pěti minutách pokrčili rameny, nasedli do aut a odjeli.

Já na to koukala s vykulenýma očima. Nejvíce mě znepokojilo to jejich pokrčení ramen. Takže jako je tady někde had? Oni ho nenašli a tak prostě odjeli? Paráda. Rande s hadem na záchodech je přesně to, co jsem si při návratu z dovolené přála.

27.8

Ráno jsme se probudili (živí a zdraví….žádný had mě neuštknul), nasnídali a tím začal náš oficiálně poslední den dovolené. Domů to máme 745km a předpokládaný příjezd podle navigace 16:06 (takže někdy kolem šesté). Pojedeme přes Berlín, až máme nějakou kulturní vložku a taky bude i zpáteční návštěva DM (protože to lískooříškové mléko bylo naprosto luxusní, chutná jako méně sladký Monte).

Asi by mělo být nějaké shrnutí celé dovolené. Nevím jak jinak to napsat, než že byla skvělá. Většinou se domů těším aspoň trochu, ale letos vůbec. Kdybych mohla, zůstala bych tam ještě měsíc. Popravdě už jsme s Milošem uvažovali, že příští rok pojedeme znovu (víc na sever :-) to jsme letos nestihli). Už máme spoustu věcí vychytaných a víme co a jak (například že můžeme vzít méně těstovin, ale více kafe :-)). Některé věci, se dají v Norsku koupit (na tamější poměry) docela levně, ale jiné (například balená voda) je opravdu lepší vézt si z ČR. 

Kdybyste po mě chtěli vědět, co se mi líbilo nejvíc, tak upřímně nevím. Stačí, že se mi líbilo všude? :-)

Nevím, jestli tento (cestovní) deník bude vůbec někdo číst, ale opravdu mě moc bavilo ho psát a aspoň i já sama vím, co jsme který den dělali.

A je také potřeba říci, že až na poslední den jsme měli stále sluníčko a teplo. To není zase tak obvyklé, takže štěstí nám opravdu přálo.

Pokud jsem někoho aspoň trochu zaujala a třeba sem tam i pobavila, můj cíl byl splněn :-)

Pokud by vás třeba ještě něco zajímalo, napište a můžu o tom třeba ještě něco napsat.

PS. A teď povinně všichni do Norska J

PS2. A nejezte nic z velryb ani losů