#norsko - Kjerag, Preikestolen, Bergen a jeden menší problém

18.8

Dnes bylo potřeba vymyslet co dál. Plán byl následující. S kempem i Lysebotnem jsme se rozloučili a dojeli na parkoviště nad městem (největší p*delí světa) odkud se vyráží na tůru na Kjerag, kamennou plošinu, která se tyčí nad fjordem. Nabalili jsme pití, svačiny, dostatek oblečení a vyrazili. 

Cesta vzhůru nám zabrala zhruba tři hodiny i s kratšími přestávkami. 

ovečkýýýý!!!!

Trasa to není dlouhá (4,5 km) ale spíše náročná co se týče terénu a převýšení. 

 

Nachází se zde i Kjeragbolten (důvod, proč jsem sem chtěla jet a skončili jsme na konci světa). Velký balvan zaklíněný mezi dvě skalní stěny. Je povinností mít na něm fotku, když už jste se vyškrábali až sem. Přesto plno lidí při pohledu do hluboké díry pod sebou couvli. I já jsem měla co dělat a za touto fotkou se schovává více psychického vypětí, než byste předpokládali.

Kjeragbolten

 

Cesta dolů utekla poměrně rychle, ale nohy už se ozývaly a my byli rádi, když jsme dorazili k autu. Dál naše cesta vedla, kousek zpět po té samé silnici (když jedete stejnou cestou, akorát z druhé strany fotíte úplně stejně :-D)a pak odbočili trochu více na jih abychom se dostali na druhou stranu fjordu do Jorpelandu. Pořád jsme doufali, že nebude potřeba použít loď a přes vodu povede most případně tam bude tunel. Bohužel i navigace nám oznámila „Za jeden kilometr použijte trajekt.“ A tak bylo jasno. Fjord byl uzoučký a tak naše plavba netrvala ani čtvrt hodiny. Úspěšně jsme dojeli do Jorpelandu a ubytovali se na parkovišti. (V kempu jsme byli předešlí den, takže šetříme :-D) 

hezké parkoviště i s toaletou a teplou vodou :-)

  

19.8

 Ráno (ehm…..dopoledne) po snídani jsme vyrazili na kole na další z našich cílů. 

 

 

 

Kamennou plošinu Preikestolen. V průvodci je cesta nahoru popisována jako lehká procházka. Dvě hodinky nahoru a dvě hodinky dolů. 

 

 

bylo to do kopce

Vážně by mě zajímalo jestli autor na Preikestolenu byl. Lehkou procházku si představuju jinak. I když ráno mi to nepřipadalo, nohy asi byly přece jen unavené ze včerejšího Kjeragu a těch 6 kilometrů do prudkého kopce než jsme dojeli k parkovišti pod Preikestolenem taky nebyly to pravé ořechové. Ale nakonec jsme (stejně jako dalších sto tisíc turistů co tam bylo) došli. 

 Přímo na Preikestolenu to vypadalo jako na pouti (ale výhled byl úžasný) a člověk byl rád když se mu podařilo zachytit jednu fotku bez Iphonu, japonce nebo obědvající rodinky. Cesta dolů byla kvůli rostoucímu počtu turistů dost otravná a zdlouhavá. 

Před návratem k autu jsme se ještě osvěžili v jezeře (studené jak led) a trochu prokrvily bolavé nohy.

Návrat k autu byl výrazně veselejší (až k autu skoro bez šlapání :-D)

 

A jedeme dál. Až do Hlidalu, což je malá vesnička (další díra) kousek od města Odda. Ať je malá jak chce, kemp jsme tu našli. Majitele jsme zastavili ve dveřích, když už se chystali zavřít recepci (22:00). Někam jsme to postavili a vděčně zalehli.

20.8

Ráno nezvonil žádný budík, ale já se i tak nečekaně vzbudila docela brzo (kolem půl osmé). Miloše jsem nechala vyspat do růžova a radši si v klidu snědla snídani, osprchovala se a dočetla další knížku (za tuto dovolenou už čtvrtou).

Kolem jedenácté jsme vyrazili se poohlédnout po okolí na kole a hlavně si prohlédnout velký vodopád, kolem kterého jsme jeli předešlý den.

Někdy kolem druhé jsme se vrátili zpátky do kempu, uvařili těstoviny a jeli zase dál (hlavní úkol kempu = sprcha byl splněn :-))

Chtěli jsme dojet co nejblíže k Bergenu (druhé největší město Norska) abychom příští den nemuseli jet moc daleko a mohli si ho v klidu prohlédnout.

Jinak docela nudný a nijak extra zajímavý den (až na ten fjord, vodopády a fakt že jsme v jedné z nejhezčích zemí, co jsem viděla) zpestřila angličanka, kterou jsme potkali na odpočívadle, kde jsme nocovali. Dvacetisedmiletá usměvavá britka, co už dva a půl měsíce jede na kole po Evropě. Všechno bylo „amazing! Prettygood! Fucking nice!“ a celkově vypadala z Norska hodně nadšená. Nejvíce mě ale překvapilo (a udělalo radost :-D), že povídat si s ní anglicky pro mě nebyl až tak velký problém. V angličtině si moc nevěřím a nemyslím si, že bych v ní byla dobrá, ale evidentně už se zvládnu domluvit :-)

takto jsme bydleli :-)

21.8

Dnes opět budíček, abychom z toho dne něco měli. Skvělá snídaně (narazili jsme na nějaké pečivo, které chutná jako nesladký loupáček a s banánem a jogurtem to byla skvělá snídaně) za svitu ranního sluníčka nad fjordem :-) co víc si přát.

Dnes máme v plánu Bergen, kam dorážíme kolem jedenácté a vydáváme se do ulic. Centrum města je opět celistvé a tak není problém ho celé projít po svých.

Na konci dne už jsme opravdu sotva lezli. Osobně mi připadne celodenní chození po městě horší, než výšlap na Kjerag :-)

Bergen se nám také moc líbil. Se svými tradičními domy a starým přístavem je to docela kontrast s moderním Oslem, ale obě města měla něco do sebe.

Nemůžu se ovšem ubránit pocitu, že přesto, že je Bergen druhé největší město Norska, je to docela díra :-) (ale tentokrát velká díra :-D)

rybí trh

akvárium - tučňáci

akvárium - tuleni

Dovolená se nám rychle krátí a my už nemáme tolik času, kolik bychom si přáli. Proto bychom chtěli ještě dnes ujet co nejvíce kilometrů a dostat se k Sognefjordu, který zítra přeplavíme trajektem do Dragsviku. Zadáme cestu do navigace a vyrážíme.

Čeká nás další cesta horským sedlem, na kterou hned tak nezapomeneme. Je mi líto, že už nebylo moc světlo a nedalo se příliš fotit, ale byla to bomba. Zelené kopce, skály, jezera a sem tam osamocená chata. 

 

Kolem půl desáté jsme se rozhodli, že už bychom to někde zapíchli, ale představa spaní sami na parkovišti, kdesi v horách byla docela divoká. Když jsme tedy uviděli parkoviště, kde už jeden Multivan stál (němci) tak jsme rádi zastavili. Už teď jsem se těšila na ten ranní výhled.

Chvíli to ale vypadalo, že možná se dnes nevyspíme. Miloš nedopatřením (prostě nemyslel J) zavřel dveře od auta a to se automaticky zamklo. Okýnka zavřená, klíče uvnitř, mobily uvnitř, bundy uvnitř (bylo 10 stupňů) a JÍDLO taky!!! (:-)). Chvíli to vypadalo opravdu bledě. Miloš nadával, zuřil a zmatkoval. Já jako mechanicky automobilově neznalá osoba jsem jen stála a pozorovala jeho snahu dveře násilím otevřít. Naštěstí (a opravdu jsme měli štěstí, protože auto po silnici po které jsme jeli projelo tak jedno za tři hodiny) jsme měli sousedy němce a ti nám půjčili baterku i šroubovák. Nechtějte po mě vědět, jak to Miloš udělal, protože netuším, ale nějak se mu po dvaceti minutách zápasení podařilo dveře otevřít. Spadl nám balvan ze srdce a usínali v teple auta, kdesi v norském horském sedle s krávami, ovcemi a němci jako sousedy (ani komáři v té zimě nebyli)

Pokud jsou v textu chyby, tak se omlouvám :-) dnes už nemám sílu na opravování :-) zavírají se mi oči a musím se pořádně vyspat

Hezký zbytek dne (týdne :-D)