#norsko - Mount Skala, ledovec, kamarád na WC

22.8

Ráno bylo v autě hrozně vydýcháno a tak jsem odvážně vylezla ven, abych se nasnídala. Snídaně skvělá a výhled úžasný ale bylo potřeba se trochu přiobléct.

 

Po snídani (hlavně teplý čaj bodnul a Milošovu čínskou polévku jako vyznavač zdravé stravy už týden úspěšně přehlížím :-)) jsme začali sjíždět k fjordu dolů do údolí, kde jsme se na trajektu přeplavili do Dragsviku a odtud jeli do městečka Balestrand.

V průvodci se píše, že je to jedno z nejnavštěvovanějších turistických destinací a na své cestě byste jej neměli vynechat. Turistů tam i s námi bylo asi dvacet a co se většina jen šla zeptat na informace kam mají jet dál. My jsme se neptali, vzali kole a jeli se projet podél fjordu. Nakonec z toho bylo skoro 50 kilometrů.

Potom jsme si tedy šli ještě prohlédnout samotný Balestrand. Jako ano…je to takové pěkné městečko, ale to jsou tady všechny J Kdybych ze všem měst (to je hodně nadnesené slovo…spíš vesnic či vesniček aneb díra kam se podíváš) neviděla zrovna Balestrand, pravděpodobně bych to přežila J

Čekala nás další kozí stezka horami a opět nám některé výjevy vyrazili dech. Docela nás zaujaly dvoumetrové patníky podél silnice. Jestli je v zimě v Norsku tolik sněhu, že by nebyly vidět??

Zůstali jsme na hezkém parkovišti s výhledem na hory a (musím to zmínit J) krásnými toaletami s teplou vodou. Co víc si můžeme přát.

23.8

Ráno po snídani jsme pokračovali dál do údolí Nordfjordu. Do této oblasti jsme jeli kvůli hoře mountSkala na kterou jsme chtěli vyrazit příští den. Jelikož to má být náročný výstup a my jsme byli už docela unavení (hlavně naše nohy) po dnech strávených na kole a chozením, rozhodli jsme se udělat odpočinkový den. V průvodci jsme našli, že z Loenu (městečka odkud se vyráží na Mount Skalu) a Oldenu (město před Loenem) se dá zajet podívat na splazy největšího ledovce v Evropě Jostedalsbreenu.

A opravdu to stálo za návštěvu. Z Oldenu jsme jeli 24 kilometrů na parkoviště (samozřejmě nechyběla kavárna, restaurace a velký obchod ze suvenýry) odkud se šlo 45 minut k ledovci. Fotky mluví za vše.

Druhý splaz, na který se jelo z Loenu už není tak populární a hlavně tam nejezdí pravidelné autobusové linky a proto jsme tam byli téměř sami. Tento splaz mi připadal docela strašidelný a necítila jsem se pod ním obklopená vysokými horami příliš jistě.

V Loenu jsme se ubytovali v krásném kempu. Skvělé místo se stolkem, velké čisté umývárny s horkou vodou a od začátku trasy na Mount Skalu vzdálený asi 50 metrů J (a to to byl nejlevnější kemp za celou dobu v Norsku).

24.8

Dnes nastal den D a vrchol našeho cestování. Výstup na Mount Skalu. Vzdálenost 8 km, převýšení 1800 m, pravděpodobná doba výstupu 5 hodin a označení černá (jak povzbudivé J).

Bohužel ráno po probuzení nás čekalo nemilé překvapení. Byli jsme zvyklí na krásné počasí předchozích dnů (měli jsme pekelné štěstí) a tak mě zatažená obloha, zima a všude mokro docela překvapilo (nemile).

Ale co se dá dělat. Rozhodli jsme se, že to zkusíme, a když to nepůjde, vrátíme se. Nabalili jsme batohy (hlavně pořádnou svačinu a dostatek oblečení) a vyrazili na cestu. Na parkovišti jsme potkali skupinku norů s kterými jsme se potom míjeli po celou dobu výstupu i sestupu.

Výšlap začal opravdu pozitivně, když nám asi po deseti minutách chůze začalo pršet na hlavu. Takže jsme vytasili pláštěnky a pokračovali dál.

Co si budeme povídat. 1800 metrů převýšení na osmi kilometrech znamená jediné. Je to pořád zatraceně do kopce. 

Chvílemi jsme měli problém najít, kudy cesta vlastně vede a sem tam lezli přes kameny asi úplně mimo trasu.

(Takový můj malá tip: poslední kilometr a půl jsem šla sama (noři přede mnou a Miloš daleko za mnou) a tak jsem si zpívala všelijaké české odrhovačky a docela mi to pomohlo, :-) když se snažíte vzpomenout, jak kruci ta písnička pokračuje, moc na bolavé nohy nemyslíte)

Musím říct, že výstup mi nepřipadal až tak hrozný jak jsem čekala, akorát to počasí nám to docela komplikovalo. Foukal hrozný vítr a někdy jsem myslela, že mě snad povalí. Zima byla také slušná a já byla ráda za čelenku a rukavice.

Nakonec jsme se po pěti hodinách dostali nahoru na horu 

Čekala tam na nás kamenná chata, ve které se podle průvodce dá i přespat. Čekala jsem nějakou chladnou místnost s jedním stolem, pár židlemi a místem na spaní. Proto jsem byla opravdu překvapená, když jsem vešla a tam kolem stolu sedí osm rozesmátých Norů v místnosti, za kterou by se nemusela stydět leckterá luxusní chalupa (fotila jsem až poté, co Noři zahájili sestup)

Najedli jsme se, trochu zahřáli (oblékli všechny vrstvy oblečení, co nám ještě zůstali) a také vyrazili zpět.

Že je sestup horší než výstup snad ani říkat nemusím. Pořád dolů a dolů. Moje kolena se začala ozývat asi po jednom kilometru (takový hypochondr v sedmnácti) a nepříliš dobře značená cesta tomu příliš nepomáhala. Jakmile jsem, ale sestoupili asi 3,5 kilometru pod vrchol, měli jsme za sebou nejhorší úsek cesty a už se nám šlo trochu lépe.

Já potom vyhlásila lov na borůvky a šlo se mi ještě líp (při myšlence na zítřejší snídani :-).

Sestup, nám (kvůli trhání borůvek :-)) trval déle a tak jsme k autu dorazili kolem páté, šťastní že už to máme za sebou. Osprchovali jsme se v horké vodě (to bodlo), doplnili energii a vyrazili na cestu.

Tentokrát už bohužel směrem na Lillehamer a Oslo, tedy směrem domů.

25.8

A ode dneška nám začíná dlouhá, nudná a smutná cesta domů. Ještě jsme se stavili do Lillehamru (známého kvůli olympiádě z roku 1994), ale je to spíše lákadlo na turisty a tak jsme se jen prošli po hlavní třídě tam a zpět a zase pokračovali dál na Oslo.

Opravdu hodně nám začalo pršet, ale i tak jsme se do Osla stavili znovu. V dešti a ve všední den zase působilo trochu jinak….A stejně bych tu klidně žila (akorát s norským platem).

Dodatek: 1. ráno jsem měla ke snídani borůvky natrhané na cestě ze Skaly a byly výborné 

                 2. nohy nás opravdu hodně bolely, po rovině to docela škol, ale schody nebo kopeček dolů bylo peklo 

26.8

A zase jen jedem a jedem. Dálnice, strom, město, dálnice, strom, město, pumpa, strom…..

Nohy nás pořád bolí a je to ještě horší než včera (kam se hrabe legday:-))

Den probíhal jednotvárně a já se dost nudila. Už jsem před sebou neměla vidinu dvou týdnů v Norsku ale pouze návrat do školy. Číst už jsem taky neměla co (za dovolenou jsem stihla pět knížek J to jde) a filmy, které jsem si stáhla, mě nebavili (kromě Lásky nebeské :-) velmi letní film).

Den ale není nekonečný a my nakonec o půl desáté zastavili na odpočívadle v Německu (asi 100 km od Berlína).

A tady se konalo aspoň nějaké vzrůšo dno. Šla jsem si vyčistit zuby, tak přijdu na WC a tam stojí Němka s mobilem. Jakmile se mě všimne, začne na mě chrlit německy. No, co si budeme povídat….Já a němčina se úplně nekamarádíme (aneb po 4 letech neumím nic kromě „Ich bin siebzehnJahre alt.“). Tak jsem stála s kartáčkem v puse a koukala na ni. Evidentně jí došlo, že tudy cesta nevede. Načež spojila ruce a začala jimi dělat obloučky. To už jsem opravdu nechápala, o co jde. Potom ukázala na dveře od jednoho záchodu a řekla „Snake.“ A koukala na mě. Já (pořád s kartáčkem v puse) jsem se zmohla jen na nějaké „Ehhm“ , otočila se a šla zpátky k autu. Řekla jsem to Milošovi a shodli jsme se na tom, že jsme se asi nějak špatně pochopili. Paní za chvíli nastoupila do auta a odjela.

Po chvíli, ale přišlo překvapení. V dálce jsme uslyšeli houkačky a během minuty tu stálo hasičské auto. Hasiči v přilbách a uniformách vystoupili a namířili si to na dámský záchod. Po chvíli přijelo další auto a ještě jedno a ještě další. Na parkovišti stála čtyři hasičská auta, všechna svítila a blikala. Hasiči se nejdříve všichni nahrnuli na toalety, poté začali obcházet celé parkoviště. Asi po pěti minutách pokrčili rameny, nasedli do aut a odjeli.

Já na to koukala s vykulenýma očima. Nejvíce mě znepokojilo to jejich pokrčení ramen. Takže jako je tady někde had? Oni ho nenašli a tak prostě odjeli? Paráda. Rande s hadem na záchodech je přesně to, co jsem si při návratu z dovolené přála.

27.8

Ráno jsme se probudili (živí a zdraví….žádný had mě neuštknul), nasnídali a tím začal náš oficiálně poslední den dovolené. Domů to máme 745km a předpokládaný příjezd podle navigace 16:06 (takže někdy kolem šesté). Pojedeme přes Berlín, až máme nějakou kulturní vložku a taky bude i zpáteční návštěva DM (protože to lískooříškové mléko bylo naprosto luxusní, chutná jako méně sladký Monte).

Asi by mělo být nějaké shrnutí celé dovolené. Nevím jak jinak to napsat, než že byla skvělá. Většinou se domů těším aspoň trochu, ale letos vůbec. Kdybych mohla, zůstala bych tam ještě měsíc. Popravdě už jsme s Milošem uvažovali, že příští rok pojedeme znovu (víc na sever :-) to jsme letos nestihli). Už máme spoustu věcí vychytaných a víme co a jak (například že můžeme vzít méně těstovin, ale více kafe :-)). Některé věci, se dají v Norsku koupit (na tamější poměry) docela levně, ale jiné (například balená voda) je opravdu lepší vézt si z ČR. 

Kdybyste po mě chtěli vědět, co se mi líbilo nejvíc, tak upřímně nevím. Stačí, že se mi líbilo všude? :-)

Nevím, jestli tento (cestovní) deník bude vůbec někdo číst, ale opravdu mě moc bavilo ho psát a aspoň i já sama vím, co jsme který den dělali.

A je také potřeba říci, že až na poslední den jsme měli stále sluníčko a teplo. To není zase tak obvyklé, takže štěstí nám opravdu přálo.

Pokud jsem někoho aspoň trochu zaujala a třeba sem tam i pobavila, můj cíl byl splněn :-)

Pokud by vás třeba ještě něco zajímalo, napište a můžu o tom třeba ještě něco napsat.

PS. A teď povinně všichni do Norska J

PS2. A nejezte nic z velryb ani losů

#norsko - Kjerag, Preikestolen, Bergen a jeden menší problém

18.8

Dnes bylo potřeba vymyslet co dál. Plán byl následující. S kempem i Lysebotnem jsme se rozloučili a dojeli na parkoviště nad městem (největší p*delí světa) odkud se vyráží na tůru na Kjerag, kamennou plošinu, která se tyčí nad fjordem. Nabalili jsme pití, svačiny, dostatek oblečení a vyrazili. 

Cesta vzhůru nám zabrala zhruba tři hodiny i s kratšími přestávkami. 

ovečkýýýý!!!!

Trasa to není dlouhá (4,5 km) ale spíše náročná co se týče terénu a převýšení. 

 

Nachází se zde i Kjeragbolten (důvod, proč jsem sem chtěla jet a skončili jsme na konci světa). Velký balvan zaklíněný mezi dvě skalní stěny. Je povinností mít na něm fotku, když už jste se vyškrábali až sem. Přesto plno lidí při pohledu do hluboké díry pod sebou couvli. I já jsem měla co dělat a za touto fotkou se schovává více psychického vypětí, než byste předpokládali.

Kjeragbolten

 

Cesta dolů utekla poměrně rychle, ale nohy už se ozývaly a my byli rádi, když jsme dorazili k autu. Dál naše cesta vedla, kousek zpět po té samé silnici (když jedete stejnou cestou, akorát z druhé strany fotíte úplně stejně :-D)a pak odbočili trochu více na jih abychom se dostali na druhou stranu fjordu do Jorpelandu. Pořád jsme doufali, že nebude potřeba použít loď a přes vodu povede most případně tam bude tunel. Bohužel i navigace nám oznámila „Za jeden kilometr použijte trajekt.“ A tak bylo jasno. Fjord byl uzoučký a tak naše plavba netrvala ani čtvrt hodiny. Úspěšně jsme dojeli do Jorpelandu a ubytovali se na parkovišti. (V kempu jsme byli předešlí den, takže šetříme :-D) 

hezké parkoviště i s toaletou a teplou vodou :-)

  

19.8

 Ráno (ehm…..dopoledne) po snídani jsme vyrazili na kole na další z našich cílů. 

 

 

 

Kamennou plošinu Preikestolen. V průvodci je cesta nahoru popisována jako lehká procházka. Dvě hodinky nahoru a dvě hodinky dolů. 

 

 

bylo to do kopce

Vážně by mě zajímalo jestli autor na Preikestolenu byl. Lehkou procházku si představuju jinak. I když ráno mi to nepřipadalo, nohy asi byly přece jen unavené ze včerejšího Kjeragu a těch 6 kilometrů do prudkého kopce než jsme dojeli k parkovišti pod Preikestolenem taky nebyly to pravé ořechové. Ale nakonec jsme (stejně jako dalších sto tisíc turistů co tam bylo) došli. 

 Přímo na Preikestolenu to vypadalo jako na pouti (ale výhled byl úžasný) a člověk byl rád když se mu podařilo zachytit jednu fotku bez Iphonu, japonce nebo obědvající rodinky. Cesta dolů byla kvůli rostoucímu počtu turistů dost otravná a zdlouhavá. 

Před návratem k autu jsme se ještě osvěžili v jezeře (studené jak led) a trochu prokrvily bolavé nohy.

Návrat k autu byl výrazně veselejší (až k autu skoro bez šlapání :-D)

 

A jedeme dál. Až do Hlidalu, což je malá vesnička (další díra) kousek od města Odda. Ať je malá jak chce, kemp jsme tu našli. Majitele jsme zastavili ve dveřích, když už se chystali zavřít recepci (22:00). Někam jsme to postavili a vděčně zalehli.

20.8

Ráno nezvonil žádný budík, ale já se i tak nečekaně vzbudila docela brzo (kolem půl osmé). Miloše jsem nechala vyspat do růžova a radši si v klidu snědla snídani, osprchovala se a dočetla další knížku (za tuto dovolenou už čtvrtou).

Kolem jedenácté jsme vyrazili se poohlédnout po okolí na kole a hlavně si prohlédnout velký vodopád, kolem kterého jsme jeli předešlý den.

Někdy kolem druhé jsme se vrátili zpátky do kempu, uvařili těstoviny a jeli zase dál (hlavní úkol kempu = sprcha byl splněn :-))

Chtěli jsme dojet co nejblíže k Bergenu (druhé největší město Norska) abychom příští den nemuseli jet moc daleko a mohli si ho v klidu prohlédnout.

Jinak docela nudný a nijak extra zajímavý den (až na ten fjord, vodopády a fakt že jsme v jedné z nejhezčích zemí, co jsem viděla) zpestřila angličanka, kterou jsme potkali na odpočívadle, kde jsme nocovali. Dvacetisedmiletá usměvavá britka, co už dva a půl měsíce jede na kole po Evropě. Všechno bylo „amazing! Prettygood! Fucking nice!“ a celkově vypadala z Norska hodně nadšená. Nejvíce mě ale překvapilo (a udělalo radost :-D), že povídat si s ní anglicky pro mě nebyl až tak velký problém. V angličtině si moc nevěřím a nemyslím si, že bych v ní byla dobrá, ale evidentně už se zvládnu domluvit :-)

takto jsme bydleli :-)

21.8

Dnes opět budíček, abychom z toho dne něco měli. Skvělá snídaně (narazili jsme na nějaké pečivo, které chutná jako nesladký loupáček a s banánem a jogurtem to byla skvělá snídaně) za svitu ranního sluníčka nad fjordem :-) co víc si přát.

Dnes máme v plánu Bergen, kam dorážíme kolem jedenácté a vydáváme se do ulic. Centrum města je opět celistvé a tak není problém ho celé projít po svých.

Na konci dne už jsme opravdu sotva lezli. Osobně mi připadne celodenní chození po městě horší, než výšlap na Kjerag :-)

Bergen se nám také moc líbil. Se svými tradičními domy a starým přístavem je to docela kontrast s moderním Oslem, ale obě města měla něco do sebe.

Nemůžu se ovšem ubránit pocitu, že přesto, že je Bergen druhé největší město Norska, je to docela díra :-) (ale tentokrát velká díra :-D)

rybí trh

akvárium - tučňáci

akvárium - tuleni

Dovolená se nám rychle krátí a my už nemáme tolik času, kolik bychom si přáli. Proto bychom chtěli ještě dnes ujet co nejvíce kilometrů a dostat se k Sognefjordu, který zítra přeplavíme trajektem do Dragsviku. Zadáme cestu do navigace a vyrážíme.

Čeká nás další cesta horským sedlem, na kterou hned tak nezapomeneme. Je mi líto, že už nebylo moc světlo a nedalo se příliš fotit, ale byla to bomba. Zelené kopce, skály, jezera a sem tam osamocená chata. 

 

Kolem půl desáté jsme se rozhodli, že už bychom to někde zapíchli, ale představa spaní sami na parkovišti, kdesi v horách byla docela divoká. Když jsme tedy uviděli parkoviště, kde už jeden Multivan stál (němci) tak jsme rádi zastavili. Už teď jsem se těšila na ten ranní výhled.

Chvíli to ale vypadalo, že možná se dnes nevyspíme. Miloš nedopatřením (prostě nemyslel J) zavřel dveře od auta a to se automaticky zamklo. Okýnka zavřená, klíče uvnitř, mobily uvnitř, bundy uvnitř (bylo 10 stupňů) a JÍDLO taky!!! (:-)). Chvíli to vypadalo opravdu bledě. Miloš nadával, zuřil a zmatkoval. Já jako mechanicky automobilově neznalá osoba jsem jen stála a pozorovala jeho snahu dveře násilím otevřít. Naštěstí (a opravdu jsme měli štěstí, protože auto po silnici po které jsme jeli projelo tak jedno za tři hodiny) jsme měli sousedy němce a ti nám půjčili baterku i šroubovák. Nechtějte po mě vědět, jak to Miloš udělal, protože netuším, ale nějak se mu po dvaceti minutách zápasení podařilo dveře otevřít. Spadl nám balvan ze srdce a usínali v teple auta, kdesi v norském horském sedle s krávami, ovcemi a němci jako sousedy (ani komáři v té zimě nebyli)

Pokud jsou v textu chyby, tak se omlouvám :-) dnes už nemám sílu na opravování :-) zavírají se mi oči a musím se pořádně vyspat

Hezký zbytek dne (týdne :-D)